Jen na vlastní nebezpečí

Jsme na počátku čtrnáctého století. Řád z polovice náboženský, z polovice vojenský, utvořený v Troyes okolo r. 1118 Huguesem des Payens, netušeně rozkvétá. Templáři mají v Evropě na deset. tisíc panství a jejich bohatství, stavši se příslovečným, soustřeďuje v rukou jejich skoro neomezenou moc. Na druhé straně přesto, že dávají najevo úctu před autoritou občanskou i náboženskou, přičítají jim záměry ctižádosti, jež hraničí se šílenstvím. Jsouce dědici – tak si aspoň lichotí – oné johanitské tradice,1 jež tvoří podklad křesťanského esoterismu, vykonávají v stínu a taji svých hradů podivně tajemné obřady – – – A hlas veřejného mínění je obviňuje z čarodějství a mimoto prohlašuje i jejich mravy za hanebné. Toto poslední obvinění nebylo nikdy podepřeno nezvratnými důvody; jestliže však obhájci řádu chtěli využít té pochybnosti ve prospěch templářů, nemohli je posud nikdy plně očistit před soudem dějin, nemohli nikdy smýt z jejich památky veškeré podezření. Jules Garinet takto shrnuje všechny výtky činěné templářům: »Říkalo se, že při přijímání do řádu vedli čekatele do temné světnice, kde musel zapřít Ježíše Krista tím, že třikrát plivnul na krucifix, že ten, který byl přijat, políbil svého průvodce na ústa a pak »in fine spinæ dorsi et in virga virili«; že templáři na svých hlavních shromážděních zbožňovali jakousi dřevěnou zlacenou hlavu, s dlouhými vousy na bradě, s hustými a převislými kníry: na místě očí se v té hlavě třpytily dva veliké karbunkuly, zářící jako oheň.2 Obviňovali je též, že činí slib sodomie a slib navzájem si nic neodpírat... V Languedocu byli tři komandéři řádu vzati na mučení. Doznali, že byli účastni mnoha řádových kapitul, a že v kapitule, která se konala v Montpellieru, dle zvyku v noci, byla vystavena »hlava«; že se ihned zjevil ďábel v podobě kočky, které se všichni přítomní klaněli a jež laskavě rozmlouvala s mnohými z nich; že nato přišlo několik démonů v ženské podobě a že každý z bratří měl pak jednu takovou pro sebe.3 Ať si myslíme o těch zarážejících obžalobách, jež tolik chrabrých rytířů zaplatilo mukami na hranici cokoli, nemůžeme opominout, poukázat na nápadnou podobnost, neřku-li shodu těchto scén (ať již je považujeme za skutečné či vylhané) se sabatem černokněžníků z jedné strany (jak jsme jej popsali v kap. II.), a ze strany druhé s oněmi výstředními orgiackými a zároveň mystickými schůzemi, jež byly za všech časů připisovány schůzkám stoupenců odštěpenecké gnose – a to od současných spisovatelů, kteří pojednávali o jejich obřadech a mystériích. Markýz de Saint-Yves, v knize tak mnohostranně pozoruhodné, blahoslaví to, co nazývá »Mission des Templiers«. Zdraví v nich pravověrný tradicionální esoterismus, hlasatele společenského pokoje, zakladatele a duše oněch États généraux (generálních stavů) – skutečného pokusu souvládí (synarchie) – kteří byli v celém průběhu našich dějin neohroženým a rozvážným orgánem požadavků lidu, a jakoby velikým hlasem, jenž pevně a úctyhodně vycházel ze samých útrob národa. Je-li tomu tak, pak generální stavy tourské (v květnu 1308) se ukázaly být bratrovražednými, když zapřely řád a vydaly templáře katům. Ostatně se svou obvyklou loajálností pan de Saint-Yves sám prohlašuje tento nevývratný fakt, jenž se povrchním čtenářům bude zdát kamenem úrazu pro jeho tvrzení: »Jednosvornost« tří řádů se odhodlala čelit Filipovi IV. Sličnému mečem i ohněm. (L’unanimité des Trois Ordres tendit à Philippe le Bel le fer et le feu)... čteme na str. 216 díla »La France vraie«,4 díl I. Na tom však téměř nezáleží. Neboť máme příklady, že syn následuje otcovské tradice, když je byl dříve odsoudil, že pracovník ožije ve svém díle, když jím byl vydán všanc smrti. Nemusíme zacházet příliš daleko: vždyť sv. Petr, ač třikrát zapřel Krista, byl nicméně první hlavou křesťanské církve. Nebudeme tedy odporovat ušlechtilému apoštolu »Poslání« podobnými důvody. Byť však byla zásada, kterou zastává, sebeušlechtilejší, přáli bychom si, aby byla založena a opřena o nějaký historicky dokázaný čin. Aniž bychom se vrhali do rozpravy na této půdě, řekneme pouze, proč v ohledu čistě metafyzickém se nám zdá ona téze přinejmenším odvážná. Templářští rytíři byli strážci jakési sociální a náboženské nauky; to je historicky dokázáno. Zbývá však poznat jaké. Že by tradice řádu byla bývala pravověrná, nelze tvrdit. Tento pověstný řád zůstává dogmaticky poskvrněn manicheismem. Zvláště Mignard shledal rozhodující důkazy k potvrzení toho náhledu. Vypouklé emblematické figury, vytesané na kamenné essaroisské skříňce,5 které tento spisovatel s porozuměním a dokonalou znalostí vykládá, jsou mezi mnoha jinými důkazy nepochybného významu. Povaha tohoto oplzlého mysticismu, jenž je vlastní oněm dyarchistickým symbolům, jeví se být určitosti dost typické, aby v sobě sloučila obě veliké obžaloby vznesené proti templářům, totiž manichejské goëtie a nečisté vášně. Přičítáme-li k tíži řádu jen výtku manicheismu, již to je dost k odmítnutí přívlastku, jaký jim Saint-Yves dal, totiž pěstitelů tradicionální nauky, trojjednotné synkrese, mathetické, či (jak ji týž spisovatel výborně pojmenovává) synarchické tradice. Prvotní, absolutní protiklad dvou nesmiřitelných principů, – to je podstatou manichejské nauky; ona vylučuje synarchickou trojjedinost. Manicheismus je naprostým záporem návratu do jednoty. Pokuste se vytvořit syntézu na takovémto základě. Chimerický záměr, právě jako obnovení babylonské věže... Templáři, jak jsme řekli, nebyli prohlašováni za pouhé kacíře. Nehledě k obžalování z manicheismu – vylučující dle našeho mínění onen přívlastek, jejž jim dává velkomyslně markýz de Saint-Yves – obviňovali je ještě z černé magie a ze sodomie. To byly nejhroznější zločiny ve středověkém soudnictví. I když se zdály být soudcům XIV. století sebezávažnější, přece byly jen pouhou záminkou k státnímu zakročení z r. 1307. Je třeba to prohlásit. Jaká to byla výtečná příležitost pro francouzského krále a pro papeže, jeho stvůru, k naprostému zničení těchto hrdých obránců trůnu a oltáře tisíckrát nebezpečnějších než nejhorší nepřátelé; a jaká krásná záminka, zcela přirozená, k rozdělení se o jejich drahocennou pozůstalost! Již dávno následovníci Petrovi a dědicové Capetovi připravovali tento mistrný tah;6 – jen čekali na příhodnou dobu, aby společně vystoupili. Tento okamžik konečně nadešel. Několik formálních udání, mezi jinými od dvou odpadlých templářů, bylo záminkou k nenadálému zuřivému napadení, jímž měli být všichni rytíři chyceni do téže sítě. Síť byla zatažena v noci z 12. na 13. listopad 1307, kdy všichni guvernéři a královští důstojníci obdrželi v zapečetěné obálce osudný rozkaz. Časně zrána byli templáři v celé Francii zatčeni a jejich jmění bylo zabaveno. – V Paříži bylo sto čtyřicet rytířů vrženo v okovy; postupuje se proti nim s neobvyklou přísností; nikdy »otázky« nebyly krutější. Důstojný P. Imbert, inkvizitor víry, řídil výslechy spolu s komisary, jmenovanými samotným králem. V jejich čele byl Guillaume de Nogaret, člověk zlostný, jehož fanatismus přecházel v šílenství. A po venkově za sebe inkvizitor ustanovil kněžské komisary a výslechy započaly. O všech těchto procesech vedených s nešťastnými templáři nám zbylo pouze osm původních zpráv: z Cænu (kde bylo vězněno 13 templářů); z Carcassonnu (6 templářů); z Beaucaire (45 templářů); z Troyes (5 templářů); z Bayeux (5 templářů); a konečně z Bigorre (11 templářů). V Cænu slibují obviněným úplnou milost: avšak nepoddajní podstupují mučení. Mezitím, co se v jeho vlastním státu takto pokračovalo, vyzval Filip IV. Sličný ostatní evropské mocnáře k napodobení jeho přísnosti. V Německu nepospíchali uposlechnout jeho výzvy. Avšak na Sicílii, v Itálii, Kastílii, Anglii a v Aragonii bylo následováno příkladu Francie.7 Ve Flandrech se postupovalo s menší přísností. Na Kypru učinila veliká moc řádu nevděčnou a choulostivou úlohu pronásledovatelů: Amaury, vladař království za nezletilého Hugona IV., byl nucen odložit násilné prostředky vzhledem k výhružnému chování rytířů, opevněných v Nimove. Proces se všude protahuje při střídavých doznáních a opětovném odvolávání výpovědí; písaři porušují smysl mnohých výpovědí, což je pramenem dlouhých bezvýsledných rozepří. Zatím pod nátlakem francouzského krále, jenž jej upomíná na závazky, vydává papež bulu za bulou, celkem jich bylo sedm (1308), aby rozvoj věci uspíšil. Nové procedury, svěřené biskupům, nepodávají lepší výsledky; svolávají tedy provinciální koncily... Avšak my nemůžeme vypsat všechny podrobnosti. Krátce, papež Klement V. vydává r. 1310 poslední bulu, jíž se nařizuje konečné souzení templářů. Jen malý počet z nich popíral, ostatní se přiznali, avšak mnozí z nich, jak jsem pravil, znovu odvolali svá doznání. Koncily senský a remešský rozlišovaly čtyři třídy viníků: jedni (třídy 1, 2 a 3), kající se a smířivší se s církví, byli trestáni bud trestem církevním, nebo doživotním vězením, kdežto třídu čtvrtou, prohlášenou za upadlou zpět do hříšnosti, vydala církev světské moci; a popravy započaly. Dne 10. května 1311 proti svatoantonínskému opatství byl zaživa spálen první odsouzenec v naději, že ostatní tím budou zastrašeni a přivedeni znovu na stanovisko prvých doznání. Ale zůstali neochvějnými. Osm dní nato padesát čtyři z nich vstoupili na hranici ve stejných místech. Poprava se prováděla úmyslně pomalu, aby se smrt dostavila jen zvolna a příšerněji, projevila jen skvělou stálost a pevnou mysl mučedníků, kteří brali nebe za svědka, že umírají nevinni. Následující dny upálili ještě dvakrát po patnácti templářích, kteří všichni odmítli doznat se k vině. V Provenci a Piemontě bylo několik podobných poprav po sobě. Mezitím byl velmistr Jakub de Molay žalován dále v železech se svými velikými převory; byl veden na popraviště až dne 18. března 1313,8 ve společnosti prince Dauphina, jenž jej napodobil ve slavnostním popření prvních výpovědí. Oba dva byli upáleni velice mírným ohněm na ostrůvku položeném mezi zahradami královskými a Augustiny, přesně na tom místě, kde dnes stojí jezdecká socha Jindřicha IV., na násypu mostu Pont-Neuf. Nazítří rytíř Aumont a sedm jiných templářů, převlečených za zedníky, zbožně sebrali prach hranice. Řád svobodných zednářů tím byl zrozen... V září 1311 vídeňský koncil, na němž bylo shromážděno přes tři sta prelátů, Templářský řád nadobro zrušil: ohromné řádové statky, které přešly na Rytíře sv. Jana v Jeruzalémě, nedávno ustanovené na Rhodu, přinesly hanebnému dědici Hugona Capeta jen nepřímé zisky. Monarchové Španělska byli šťastni otevřeněji: zdařilo se jim dát si připsat všechny statky, které templáři v jejich státech měli.9 Ať si však ukládáme největší zdrženlivost v úsudku o zločinech připisovaných templářům, přece se nemůžeme vyhnout poslední otázce, jež se zblízka dotýká předmětu této knihy, totiž: byli templáři čaroději? Je nutno se přesně dohodnout o významu slov... snad nám čtenář odpustí, vsuneme-li sem vložku. Je pravidlem opatrnosti varovat se vždy příliš úzkostlivého rozlišování přespříliš oddělených přihrádek... Jeden z našich současných okultistů shrnul ve dvojné výborné formuli přesné rozlišení hierofantů světla a tmy: „Magik působí silou, jež je mu známa; čaroděj usiluje užít něčeho, co nezná... Ďábel (je-li dovoleno ve vědecké knize užít tohoto nízkého a vykřičeného názvu), Ďábel se poddává mágovi, kdežto čaroděj se poddává ďáblu!“10 To je to, čemu se říká tnout do živého! Jak skvostně je tím načrtnut Janus okultismu se vším protikladem své dvojí přirozenosti: jedna z jeho tváří se usmívá leskem slavné a jemné vážnosti: druhá se šklebí, zrůzněna stigmaty konečné bezmocnosti a záští. Vše se zdá být naznačeno v každé z nich účinkem vzájemného protikladu: Čím je, co ví, co chce a čeho se odváží. Leč přes všechnu rozmyslnou soudnost, kterou jim přiznáváme, mají podobné absolutní formule společnou záludnou chybu: že i nejlepší z nich, vyjadřujíce povšechno, které je pravidelné, nejen že zanedbávají, ale přímo popírají zvláštní, které je výjimkou. To je úskalí, na něž narazí všichni zpovšechňovatelé, umíněnci lakonických výroků; pluje v jejich vodách. Eliphas Lévi se nemohl vyhnout úskalí, na němž nakonec ztroskotají všichni. Ten, kdo se oddal ďáblu – namítne se Eliphasovi – se může vzchopit, byť by to bylo jen na jednu minutu. Ďábel, jenž otročí smrtelníku, se může rovněž zmocnit na okamžik svých práv a ovládnout pro jedenkrát svého vládce z ostatních dnů. Obojí tu již bylo. Nechť se nehorší neomylní nalepovači nezničitelných označovacích ceduliček, nechť hubují neústupní přisuzovatelé nezměnitelných vlastností: není naprosto nic zavrženíhodného a naprosto nic dokonalého v tomto poměrném, sublunárním světě. – Mudřec právě tak jako každý jiný může pochybit z omylu anebo ze zlé vůle,11 a zaslouží-li si jména mudrce, je to proto, že u něho zlo je výjimkou. – A tak je tomu i s člověkem zlým: jeden šlechetný cit může někdy vykvést i v nejzločinnějším srdci a máme-li důvod zvát některého člověka zlým, to je proto, že dobré myšlenky jsou u něho výjimkou. Vyslovme se určitě: čaroděj, jenž náhodou došel poznání některého zákona a užije ho k dobru, koná dílo mágovo. – A stejně mág, vinný tím, že třebas i jen jedenkrát zneužil vědu ke zlu, konal zřejmě dílo čarodějovo. To je to, čím jsou rušeny ony pohodlné kategorie, ona úřední roztřiďování, tak drahá vašim přihrádkovým mozkům, vy nesčetní Božídarové Opatrní – ať pracujete v psychologii či v morálce! Je to jistě velmi nemilá věc. – Leč zde vyslovené zásady dojdou svého ospravedlnění málo známým příkladem, o jehož stěžejní a rozhodné platnosti však jistě nebude nikdo pochybovat. V průběhu kapitoly nadepsané »Lidská spravedlnost« je tento příklad dvojnásob na svém místě; neboť když jsme viděli při práci tribunály fanatismu, hromadící celé hekatomby nejnižších čarodějů šmahem smíchaných s nevinnými obětmi, uvidíme teď zasvěcence vyššího stupně tříštit se na dvě nepřátelské sekty: chmurný to doslov templářské tragedie! Jedna z těchto sekt, ďábelsky a zločinně chtivá výlučné svrchované moci, dá do klatby sektu druhou, a zneužívajíc účinných znalostí a vznešených sil vyšší magie k nejhanebnějším dílům, bude konat dílo černokněžníků, v nejvlastnějším smyslu toho slova, a hlavně ve smyslu nejhroznějším. Chvěli jsme se právě nad stručným přehledem procesu s templáři, nad obrazem jejich neodčinitelného utracení. Byli snad opravdu čaroději? Ponechávám soud vám. Vizte! Mocní a bohatí, hlavně však ctižádostiví, obdařeni překvapující a hroznou mocí, jakou mnohým z nich dodávalo částečné a poměrné zasvěcení do tajů vědy často popírané, často uváděné v posměch, vždy však vrhané do klatby jak kněžstvem, tak i absolutními vládami, mohli templáři zřejmě ve směru náboženském i ve směru politickém a sociálním způsobit náhlé a nepředvídatelné převraty, jež byly s to přetvořit celou tvářnost Evropy, ba i celého světa... A z toho je nejasně podezříval papež i francouzský král. Kdyby byl přihlížel jen ke zcela povrchnímu významu událostí vykládaných v jejich zdánlivém smyslu, byl by musil Klement V. v rytířích Chrámu vidět jen statečné obránce katolicismu a horlivé podpory papežského trůnu; a Filip IV. Sličný jen poddané plné loajality a horlivosti pro věc dynastie. Leč zvláštní intuice, vzbuzená v srdci těchto dvou mocnářů, v nich protestovala proti těmto zdánlivostem. A jati velkým strachem se rozhodli, panovník i velekněz (tento dokonce ještě před svým zvolením), na úplném zničení řádu, a šli za tímto cílem per fas et nefas, proti všemu hlasu svědomí a lidskosti. Stali se postupně proradnými i násilníky, pokrytci a necitelníky. Modloslužba či černokněžství – co jim na tom sešlo!... To, co chtěli pohřbít pod popelem hranic z let 1311 až 1313, byla možnost politického převratu, jakož i dosud neurčitý plán sociálních i náboženských oprav. Avšak nepočítali se zákonem zpětného odrazu a zákonem rovnováhy. Zapomněli, že nelze myšlenku, byť i zárodečnou, utopit v krvi těch, kdo se učinili jejími apoštoly a nositeli. Právě jejich divošsky zchytralá, leč přesto jen iluzorní opatrnost, hanebná léčka, která byla jejím dílem, se staly příčinou jejich pádu – a co horšího – vyvolaly v budoucnu, po uplynutí pěti set let, tak mocný zpětný náraz, že se jím země doposud zachvívá, zpožděný otřes, jenž způsobil nejnáhlejší a nejobrovitější zřízení, které kdy bylo zaznamenáno v dějinách lidstva: Sedmnáct set devadesát tři bylo ohromující odvetou za hanebný ortel z roku třináct set dvanáct! Kliment V. a Filip byli ovšem jasnovidní, když vytušili, jak živá výhružka se před ně v podobě templářů staví, přes všechny myslitelné důkazy příchylnosti a věrnosti; avšak ve své barbarské tvrdošíjnosti byli zaslepení, když mysleli, že hranice, byť byla sebedůkladnější a sebeúplnější a seberychleji postavena, může templáře, jejich moc, i slovo, jež v sobě nesli, nadobro zničit. Jsouce vyzváni dostavit se k soudu před tvář Boží, – papež ve čtyřiceti dnech a král v roce – jak nám dějiny ukazují, dostavili se oba s příšernou věrností k tomuto shledání... A z obou rytířů odpadlíků, kteří řád obvinili, byl prvý zapleten, neví se jak, v nepěkném procesu a oběšen rukou spravedlnosti; druhého nalezli bez ducha, zmáčeného ve vlastní krvi... Velmistrovi soudruzi v žaláři, oni dva malomyslní rytíři, kteří při velmistrově popravě zneuctili řád, trvajíce na svých doznáních, zemřeli stejně bídně. Nesmírná, tajná společnost se utvořila v skrytu na zříceninách řádu. Napříště pomsta připravovala ve stínu podkopy a protipodkopy, jejichž výbuch měl vyděsit svět o čtyři sta a padesát let později; a v očekávání této hrozné a opožděné odvety kosilo všechny vrahy Jacquese Molaye jednoho po druhém. „Zlomíte templářský meč, utvořili z něho dýky; a jejich zednické lžíce sloužily napříště pouze k stavbě hrobů12.“ Rozhodnuvše se oba ke zničení Templu, neztráceli papež i král čas. Nikdy nebylo provádění rozlehlejšího plánu učiněno a dokončeno s větší rychlostí a jednotností. Za dobu kratší než šest let děsný Moloch o dvou hlavách, z nichž jedna byla korunována potupou, druhá omitrována hanebností, pohltil starobylý Řád Templu ve svých žíznivých útrobách... A Moloch revoluce zrozený z popela chrámových rytířů potřeboval pouze polovinu té doby, jenom tři roky, k pohlcení bývalého světa. Avšak obři vzrůstají jen pozvolna... Čtyři staletí dětství potřeboval tento velikán, než dospěl věku síly a věku mladíka! Vrchní část písečných hodin se ponenáhlu prázdní: kalich se naplňuje kapku po kapce: jen ještě slzička – a pohár přeteče. A pak nastane potopa! Čtyři staletí uplynula. A teď již dospěl, hromadný obr krvavých odplat, a vyšed ze své jeskyně počne svou práci před očima všech. V jakém způsobu a v jaké tvárnosti? – Hned uvidíme! Vychází na světlo, ale je zakryt maskou. Ještě padesát let ponese název »illuminismus«, nežli prohlásí náhle a přímo jméno »Francouzská revoluce!...« Ve druhé polovici XVIII. století se tajné společnosti množí vskutku udivující měrou; jako by ze všech stran vystupovaly mocné roje ze země, mihotajíce se na slunci úsilím prací nezvyklých. Děsivá hodina – poledne odplaty – udeřila a pilné včelky pomsty připravují svá žihadla k velikému boji. Století již okusilo jejich medu, jehož vůně stoupá do hlavy jako neviditelný jed, jenž oslepuje a budí blouznění... Naslouchejte ještě jen okamžik, a to, co jste považovali za hmyzí bzučení – je dunění vzdálené bouře – a ta se již blíží! Je to zmatený a vzrůstající pokřik milionů lidských hlasů, volajících: pomsta a svoboda! Zvláště Německo se zdá být pěstiti školkou illuminismu, shromaždištěm sekt. Mocná knížata, dychtivá záhrobních sdělení, zahrnují dobrodiními několik mystiků dobré víry a vůle, říkajících jim: Synu můj! – a hlavně přečetné šarlatány, kteří je vysávají a ždímají! Tajemné společnosti se vytvářejí na všech stranách: Weisshaupt, profesor ingolstatské university, zakládá areopagity; budí všeobecnou zvědavost, zabezpečujíce si tím dočasnou pověst. Ve Švédsku dogmatizuje Swedenborg; v Lipsku vyvolává duchy Schroepfer; na druhé straně prorokuje Jung Stilling. V Mnichově Eckartshausen učí nejhlubším spekulacím pythagorejské číselné magie; Lavater, curyšský theosof, cestuje do Kodaně, aby tam byl přítomen mystériím Nordické školy, kde nejde o nic méně, než o fyzické projevy »aktivní a inteligentní příčiny« (slova!) V mezidobích dánští theurgové, jako by si chtěli udržet ruce ve cviku, vyvolávají sv. Jana, Mojžíše, Eliáše, nepočítaje řadu menších osobností Starého i Nového zákona. »Adepty« se to jen hemží a bylo by šílenstvím se domnívat, že je možno je do jednoho vypočítat. Ze všech těch »osvícených« illuministů je jich jen málo dobrých (vyjímáme Eckartshausena), mnoho prostředních (uvádíme Jung-Stillinga, Swedenborga a Lavatera), nejvíce však hodných zavržení (jako Schroepfer, Weisshaupt a Tutiquanti.) A ještě mnoho chybí do toho, aby i ti nejlepší byli beze skvrn či směšností! Tato škola theurgie, kde byly konány tak svůdné divy, měla skoro všude své obdoby. Věc neslýchaná: jistý dopis barona de Liebigstorf Claudiovi de Saint-Martin (z prosince 1793) nám vyjevuje, že jistý nordický dvůr, jiný než kodaňský13 již dlouho panuje podle spiritistických vnuknutí. Jeho ministerský kabinet neučiní prý ani jediný krok (citováno doslovně), aniž by se poradil s přízraky! Čtenář, který by toužil po soustavném vyčtení tajných společností v Německu i jinde, nechť nahlédne do četných děl, vyšlých za sto let bud na jejich obvinění či obranu. Bude pak zpraven o všech těch »pro a proti«. Nechť se však střeží ukvapeného úsudku na základě dokladů nedostačitelných v tak výjimečném a spletitém procesu, v němž se může považovat pouze za předběžného soudce: neboť ještě nenadešla hodina konečného rozsudku, který vydá jednoho dne nestranná historie, až budou veškeré vášně umlčeny v pozdním, slavnostním mlčení. Našim cílem je ukázat dceru zavrženého Templu, ono okultní zednářství, skrývající se nedostupně v tisícerých způsobách za tímto množstvím sekt illuministů, jež dovedlo kolem sebe seskupit, připravujíc v ústranní, také per fas et nefas, odvetu konečné a svrchované pomsty za buly Klementa V., jakož i za rozkazy Filipa IV. Sličného. Máme před očima originální vydání knihy, vyšlé r. 1789 pod názvem: Essai sur la secte des Illuminés. Markýz de Luchet, anonymní pisatel tohoto prorockého spisku, popisuje obšírně díla illuministů, práce v jejich kroužcích, zkoušky a přísahy adeptů; odhaduje »Berlínské nocturnalie«, vypočítává různé mystické sekty, o nichž jsme se již zmínili, od »Řádu rytířů apokalypsy« počínaje (který byl založen asi r. 1690 Gambrinem, dobrodruhem, který přijal jméno Princ du Septenaire; viz. str.129–130), až k »Řádu rytířů a Bratří zasvěcenců Asie« a sektě »sv. Jáchyma«, jež od nich pochází. Avšak nazvav dvě z kapitol: – »Že sekta illuministů musí nutně zničit království, kde nalezne ochranu« (str.80–94); – »Že největší králové mají zájem na zničení nové sekty« (str.95–107), pan de Luchet dobře poznává ústřední pojivo všech těch nitek rozepnutých po Evropě, když praví: – „Neváhám navrhnout jako lék velikou opravu (reformu) zednářství.“ (Str. 163.) Pak předpovídaje převrat starých řádů s jasnovidností, jež by se mohla zdát podvržená, kdyby jeho kniha, vydaná r. 1789, nebyla bývala oznámena kritikou ihned po svém objevení, vyjadřuje se o pracích lóží a o tužbách důvěrníků deklamatorním slovem oné doby: „šichni se cítí být povoláni ke způsobení revoluce, všichni ji připravují – – – Země trpí; nová metla ji mučí, Příroda sténá. Společnost je v rozkladu... Tak skončí i sama sekta illuministů. Kolika zlům by předešel ten, kdo by ji v zárodku udusil a ospravedlnil okamžik násilí skrze zákony, které mu ukládá minulost!“ (str. 137–138, passim). Je to zajisté přívrženec starého světa, jenž se takto rozčiluje, pravda-li čtenáři? – – – Cítí snad dost přesně, jak se země propadá pod jeho nohama? Bohužel, když si znovu představíme obraz všech hrůz revoluce, vpodstatě spravedlivé a ušlechtilé, když posoudíme, co krve a slzí stála Francii i ostatní svět pomsta templářů, zda můžeme vytýkat markýzovi de Luchet jeho věšteckou hrůzu, – zda mu můžeme upírat svědectví, že, stoje na Atlantidě určené k propadnutí, dovedl předvídat i předpovědět stoupající příboj vln, jež ji měly pohltit? „Ó moji spoluobčané,“ volal v předmluvě, „věřte, že neprolévám falešné slzy, psal jsem s dosti velkou odvahou a přece jsem ještě zdaleka všechno nepověděl... (str.4); neboť zajisté je třeba s ohledem, zdvořilostí a šetrností jednat s železnými muži, kteří s dýkou v ruce označují své oběti.“ (Str. 15.) Něco dále, když byl odhalil tajemství zasvěcování a uvedl doslovně hroznou přísahu, ukládanou přijatým členům bez rozdílu stavu, dodává (str. 156): „Mysteria se dnes odbývají na odlehlých a skoro neznámých místech; za dvacet let se budou slavit v chrámech!“ – A neuplynuly ani čtyři roky od této předpovědi, když d’Hébertovi přátelé ustavili kult bohyně rozumu na oltáři chrámu Notre-Dame!... A ještě další podivná okolnost! Tento muž, jehož přejemnělá intuice umožnila předvídat tolik událostí nejbližší budoucnosti, zdá se na posledních stránkách své knihy zřít i příští Napoleonovo a jeho despotismu ve stínech další budoucnosti: „Ó ty, jež naplňuješ zemi velikými činy a ctnostmi, ó proslulosti, obrať jinam svoji souladnou hlasatelskou trubku!... Nevynášej nikdy, že jistý setník, spíše ukvapený než udatný, za nic nepočítá oběti své ctižádosti, jen když jejich krev napomáhá vzrůstu vavřínů...14 Shrň hustý závoj nad hanebnými pletkami lidí, kteří se spikli na potupu mocnářů; nad nepěknými činy, jež nechávají služby bez odměny, ctnost beze cti, nadání bez ochrany, pravdu bez pocty, vlast beze slávy, trůn bez opory, gema bez užití, společnost bez souladu..., nešťastné bez útulku, mudrce bez naděje a samy krále bez jistoty.“ (Str. 114–175, passim.) Avšak nezávisle na velikém theosofickém hnutí, jehož střediskem bylo Německo, ještě značný počet zajímavých osob, majících tajemná poslání, procházel Evropou křížem kráž, uváděje v úžas hlavní města a přenášeje nakonec skoro vesměs do Paříže jejich záhadnou velikost a podezřelou populárnost. Hrabě de Saint-Germain a Joseph Balsamo (později hrabě de Cagliostro) si zaslouží, stát tu v první řadě. Oba dva, jsouce (dle Cadeta de Gassicourt) vyslanci, nebo, chceme-li, mezinárodními misionáři, měli hlavně za úkol upravit účinné vztahy mezi různými články: Saint-Germain byl vyslancem Paříže, Cagliostro vyslancem Neapole.15 Každý ví o rozruchu, jaký způsobily tyto osobnosti, a o nadšení, které dovedly obratně, ba přímo vědecky pozdvihnout prachem zdvihaným jejich spřeženími. Že byli oslavováni nevědomým davem, který obdivuje každého okouzlujícího člověka, od ubohých zubařů dryáčníků z trhů, po zlatem třpytící se generály na parádě – to nás nikterak nepřekvapuje; že však v plném osmnáctém století onen pochybovačný a zlomyslný svět, jemuž působili každodenní rozkoš Voltaire, d’Argens a Diderot, nejen přijal, ale i hýčkal a zbožňoval takové muže, zajisté sice vynikající, avšak kráčející jen uprostřed divů pochybné ceny, muže, jejichž způsoby přes ušlechtilosti a uhlazenosti měly přece jakýsi přídech zjevného šarlatanismu se zvláštní smělostí otevřeného: – to se zdá být nepochopitelné! A přece nic není pravdivější! Saint-Germain, když vypráví příjemným a vždy stejným hlasem o svých rozmluvách s Pythagorem, Virgilem i Ježíšem Kristem, zajisté nebyl odporný; když prsty, obtíženými drahými prsteny, probíral klávesy klavicinu, vyluzuje jakoby z útrob nástroje akordy podivné a vzrušující starobylosti a na nevyslovený dotaz některé krásné vévodkyně pronesl nejpřirozenějším hlasem tuto podivnou odpověď: „To je, milostivá paní, skladba, kterou jsem napsal roku 2008 před Kristem v městě Erech, když jsem se dvořil jisté mladé chaldejské princezně!“ Každý se sice divil, nikdo se však neodvážil pochybovat o vypravovatelově pravdomluvnosti. Co říci o těch pověstných večeřích u Cagliostra, o pozvání, k nimž se drali nejvznešenější dvořané; o těch fantastických večeřích, při nichž hlas Velikého Kofty k desertu naplnil večeřadlo viditelnými dušemi, s mihotavými křídly a přivolal do křesel po boku vévody du Richelieu, Semiramidu i Kleopatru, vzkříšené v celém kouzlu jejich legendární krásy? Očarování, kouzlo, nekromancie, co já vím?!... Ach, zapomněl jsem, že ty, milý čtenáři, znáš ty věci; sugesce, není-liž pravda? Ano, tak tomu je: díky! – Nuže, tedy ona nejskeptičnější společnost, společnost nejdomýšlivější a nejuhlazenější z celého světa byla poslušná a vnímavá k sugescím, Cagliostra a Saint-Germaina. Nuže mezi tím, co okouzlena a ukolébávána zajímavými pokusy těchto velmožů okultismu, se vznešená pařížská společnost poddávala bezvolně jejich rukám, Saint-Germain prý potají organizoval kluby, budoucí hřmotitele, a zúrodňoval svou nevyčerpatelnou pokladnicí budoucí vzpoury – vzpoury schopné násilně otřást královskou mocí; a na druhé straně pekelná prozíravost božského Cagliostra zosnovala zápletky s náhrdelníkem, zcela uzpůsobené k zničení královniny cti i pověsti na základě potupného podezření. »Veliký Kofta« potřeboval jen chtít, aby byl uveden do dvorního světa; v ten čas vytvořil své »Zednářství egyptské«, jehož mistrovství na základě výslovného nařízení Marie Antoinetty přijala malá princezna de Lamballe. Ubohá královna! Tato její důvěrnice a přítelkyně byla označena, stigmatisována již dávno předem, tajným Cagliostrovým znamením: L. P. D., – písmeny, jejichž výklad, právě jako by šlo o hieroglyfy kabaly, skýtal trojí smysl. V opak tomu, co se činí při normální exegesi esoterních symbolů, pověděl hierofant ochotně oba vyšší významy: nejvyšší (superlativní)16 – Liberté de Penser (volnost myšlení), to je požadavek nezávislé svémocnosti v pomyslném řádu; smysl druhý (komparativní) – Liberté – Pouvoir – Devoir (volnost – moc – povinnost), je trojice v řádu mravním. Ale skrýval pečlivě i samu existenci smyslu nižšího, pozitivního: To bylo samo tajemství řádu, politické a sociální arcanum novotemplářů, rozsudek vynesený před pěti stoletími proti dědicům Filipa IV. Sličného: Lilia pedibus destrue, lilie nohama znič! Uveďme vzhledem k této královražedné větě, a na potvrzení její starobylosti, skutečně významnou historickou anekdotu: „Poslanec Grégoire předložil konventu peníz ražený r. 1642, který nesl na jedné straně ruku vystupující z mraku a stínající tři lilie mečem. Nápis kolem byl: Talem dabit ultio messem (takovou žeň dá pomsta). Na rubu pak jiná ruka vrhá blesk na rozbitou korunu a zlámané žezlo se slovy: Flamma metuenda tyrannis (Plamen, kterého se bojí tyrani).“ Tento peníz je možno vidět v Národní knihovně, kam byl uložen.17 Zde je, podle Cadeta de Gassicourt, překlad šifrovaného zednářského nápisu, který byl Cagliostrovou péčí rozšířen ve Francií i Anglii: „Všem, pravým zednářům ve jménu Jéhovy!“ Nadešel čas, kdy je třeba začít se stavbou nového Jeruzalémského chrámu! Toto upozornění vyzývá všechny pravé londýnské zednáře, aby se shromáždili ve jménu Jéhovy, jediného, v němž je Božská trojnost, aby se sešli zítra večer, dne 3. t.m. 1786 v 9 hodin v krčmě Reillyho, Great Queen street (Veliká ulice královnina), aby tam udělali rozvrh a položili první základní kámen k pravému chrámu v tomto viditelném světě... CAGLIOSTRO.18 Těm, kdo znají zednářské symboly Šalamounova chrámu, smrti Adona Hirama a jeho budoucího znovuvzkříšení, je ten pokyn zajisté úplně jasný. Než dosti již Cagliostra a pocestných adeptů: příběhy a výklady, jež by vyžadovala jejich historie, vyplnily by snad celou polovici objemu naší knihy... Jestliže jsem v té věci vešel do všech těchto podrobností v kapitole, kde se má vlastně jednat jen o procesech s čaroději, je to tím, že chci ukázat na titanský zápas adeptů dvou různých zasvěcení, zápas, jehož tajemné počátky byly symbolizovány, jakož i nevyhnutelný výsledek předpověděn Saint-Martinem dle všech pravidel nejvybranějšího umění esoterického v epicko-magické básni o stu dvou zpěvech: – Le Crocodile ou la guerre du Bien et du Mal, arrivée sous le regne de Louis XV: oeuvre posthume d’un amateur des choses cachées,19 »Krokodýl čili válka mezi dobrem a zlem, která nastala za vlády Ludvíka XV.: posmrtné dílo milovníka věcí skrytých«! Tato hrozná válka – jejíž skutečnost se sice snažím dokázat, aniž bych přislíbil vyjevit její dějiny, aspoň ne zde – náleží z různých důvodů do kapitoly o spravedlnosti lidské, a jen povrchní čtenář by se mohl domnívat, že je to zbytečná a nemístná odchylka: neboť Francouzská revoluce, dvojnásob spravedlivá a oprávněná ve svém základu, objevila se být dvojnásob nespravedlivou ve svém použití; a tím se právě spravedlnost lidská liší od spravedlnosti Boží. Páchat zlo na základě správného zákona se zdá být více pobuřující pro přímé svědomí, než páchat zlo ze zásady hanebné. Každý strom má nést své ovoce podle svého druhu; špatný strom dává i špatné plody, to je přirozený běh věcí: přijde den, kdy špatný strom bude vyvrácen z kořene, rozštípán a vržen do ohně. – Avšak dobrý strom může dát špatné plody jen tehdy, když se zvrhne, zrůdní, a zjev takového porušení je vždy trapný: může to být způsobeno pouze v dílnách Satanových, zákonem dvojnosti; to jest nezhojitelným antagonismem. Viděli jsme a přesvědčíme se i dále, že vláda hrůzy je výplodem nečisté dvojnosti. Toto dlouhé delirium (skutečně záhadné a zarážející) nejušlechtilejšího a nevzdělanějšího z národů bylo tvrdým oříškem pro bystrost všech historiků. Kdo by se nevyčerpal v bezmocných dohadech při pohledu na ony periodické proudy prolité národní krve, v níž si Francie, přetvořená v bakchantku, libovala válet se s výkřiky zároveň šílenými i ušlechtilými, které se zdály být vyznačeny lyrismem divoké radosti i zoufalosti? Abychom osvětlili onu podivnou dobu, tak plodnou na náhlé převraty, stačí uvést několik řádek abbého Constanta (Eliphase Léviho): »Pamatujeme se zajisté na záhadné oslovení, jakého Cazotovi při prohlášení rozsudku smrti proslovil prezident revolučního tribunálu, odsouzencův přítel a spoluzasvěcenec. Hrozná zápletka r. 1793 je ještě skryta v nejtajnějších úkrytech svatyně tajných společností: adeptům dobré vůle, kteří chtěli povznést národy,20 adepti sekty protivné, jež měla tradice ještě starší, se opřeli obdobným způsobem, jako oni vystupovali. Učinili praktiku velkého tajemství nemožnou tím, že teorii obnažili. Dav ovšem nic nechápal, avšak pojal nedůvěru ke všem, upadl v ochablost ještě hlouběji než byla výše, na níž jej chtěli povznést. Velké tajemství zůstalo neznámější, než kdy jindy bylo; stalo se jedině to, že adepti, ochromující se navzájem, neměli pak vůbec moc k ovládání jiných, ani k osvobození sebe samých; odsuzovali se tedy vzájemně, jakožto zrádce k vyhnanství, sebevraždě, dýce i popravišti.21 Nechme zatím Cazotta a jeho proces, neboť vbrzku osvítíme celou tu epizodu, jíž si zaslouží, jsouce s to podat zvědavému čtenáři nepopíratelně autentické podrobnosti, jež, ač jsou nanejvýš podivuhodně důležité, přece jsou, jak se zdá, obecně neznámé. Zanechávajíce tudíž na později tuto scénu velkého revolučního dramatu – aniž bychom ji ztratili z očí, otažme se pisatele zajímavé a svědomité práce vyšlé r. 1819 pod názvem: »Des sociétés secrétes an Allemagne de la secte des illuminés, du Tribunal secret, etc.«22 (O tajných společnostech v Německu, o sektě Osvícených, o Tajném tribunálu, atd.) Tento autor, – jenž ovšem pokud se týče illuminismu, nemůže mít kompetenci abbého Constanta (Eliphase Léviho) – zařazuje všechny adepty do jedné přihrádky téhož odsouzení. Mezi oběma školami je mu jakýkoli rozdíl úplně cizí. Je však překvapující vidět jej psát, čtyřicet let před vystoupením onoho slavného okultisty, řádky tohoto rázu: „Abychom nalezli klíč revolucí, od smrti Karla I. až do smrti Ludvíka XVI., musíme se vždy vrátit k této nepostižitelné sektě... Červená čapka, již jsme r. 1793 viděli jako odznak přijatý jakobíny, byla ozdobou Nezávislých Angličanů v době, kdy Cromwell dostoupil moci. Aniž bychom zacházeli dále, zda není podivné, že v největším rozmachu naší revoluce byly první úlohy obsazeny muži jako Marat, Pache, Clootz, Lazouski, Buonarottiové, Mirandové, samými švýcarskými, německými, polskými a španělskými illuministy?! ... (str. 179). Již jsme viděli, že v Řádu illuministů byli tři stupně. Nejvyšším stupněm byl stupeň velmistra. Vévoda orleánský jím byl oděn ve Francii, několik let před revolucí... (str. 226). Císařové Josef II. a Leopold, kteří vnikli do tajemství illuministů, byli oběťmi hrozné Aqua Toffana. – Povstalecká hnutí z 5. října, 20. června a 10. srpna byla usnesena na schůzích adeptů a zasvěcenců v lóži »du Contrat social« v ulici Coq Héron: to víra od očitého svědka. Robespierre hrál jakousi úlohu, avšak byl svržen proto, že nebyl zasvěcen.23 Chtěl se zbavit sekty, jejímž byl nástrojem: jeho vlastní hlava padla na popravišti... Illuministé nikdy nebyli mocnější než tehdy, neboť r. 1793 vládli katovou sekerou... Génius, zásluha, nadání, schopnosti, ctnosti, bohatství, to vše spadlo pod osudnou rovnost gilotiny: v téže schráně vidíme hlavy Baillyho a Gustina, Malesherba a Delaborda, Lavoisiera a Westermama, Elisabethy i Vergniaudovy. Ničeho nebylo ušetřeno: pod kosou vítězných illuministů padlo vše, co bylo majestátné a vznesené; zbyla jen »černá banda«... Snad budu tázán, proč při takovéto hypotéze se tedy stalo, že velmistr pařížské kapitoly24 a jeho přívrženci, když zvrátili trůn, padli sami na popravišti? Tu odpovíme dokázanou skutečností: »že se po svém vítězství illuministé rozštěpili. Jedna část tíhla k jakobínům, druhá ke Konventu. Jakobíni vládli až do 9. thermidoru a tehdy Camille Desmoulins, Hebert, Chaumette, Clootz a velmistr kapitoly byli vlečeni na popraviště.25 Tento poslední marně zapíral svého otce před soudem jakobínů a tvrdil, že jeho matka zneuctila manželské lože, neboť oni věděli, co bylo jeho přáním: totiž zradit sektu. A proto byl vydán katu...« (Str.181–183.) Země by byla jevila pouhou spoustu zřícenin a zbytků, kdyby prozřetelnost nebyla náhle povolala muže, jehož štěstěna volala k nejvyšším důstojnostem, a jehož pád, ať byl jakkoliv žádoucím, pohroužil Evropu znovu do spletí dalších revolucí. Důležitý den, 18. brumaire zadal hroznou ránu sektě illuministů, neboť jím bylo dílo padesáti let jedním dnem nadobro zničeno silou jediného vojína. (Str. 184.) Pád Buonapartův, jenž byl převážnou částí dílem illuministů, pozvedl opět jejich moc na celé čáře a uvedl nás v krátkém čase k této nynější situaci, již máme klamně za klid. (Str. 205.) Tato liga illuminstů, neviditelných jasnovidců ohrožuje více než kdy jindy náš majetek i životy; kniha krve je otevřena a jména jsou do ní vpisována a statisíce vrahů, kteří přísahali nešetřit ani vlastní rodinu, ani přátele, jsou uvedeny do pohybu. Nešťastný Fualdes podlehl jejich ranám.“ (Str.2–6.) Budou nám odpuštěny tyto dlouhé výňatky? Byly nutné. Náhled, který v nich podává publicista z r. 1819, je zvláštní zárukou pravdivosti vývodů Léviho z r. 1850. A dodáme-li k tomu ještě objevy učiněné Cadetem de Gassicourt z r. l796 (Tombeau de Jacques Molay an V.), není již skoro pochybnost dovolena. Ostatně samotné události revoluce nesou templářskou pečeť a mluví ve prospěch našich vývodů. Název jakobíni pochází od jména Jacobus Molay a nikoliv, jak se všeobecně myslí, od kostela jakobínských mnichů – shromaždiště, jemuž okultní zednářská sekta právě následkem shody jména dávala přednost. Tito spiklenci založili již dříve v ulici Platriére loži Jean-Jacques Rousseau v domě slavného publicisty, jehož teorie měla Robespierrova strana uskutečnit. V čas zasvěcení pověstné lóže byl název Jacobinismus již dávno dán! Avšak vědomost o tomto přízvisku, jež bylo příliš významné, byla ponechána pouze mistrům samým! – Poslyšme Cadeta de Gassicourt: „Aby získali ke svým dalekosáhlým záměrům spolehlivé lidi, vynalezli (novotempláři) obyčejné zednářské lóže pod názvy sv. Jana Ondřeje. Jsou to ty, jež byly známé ve Francii, Německu a Anglii, jsou to společnosti beze všech tajností, jejichž práce vlastně slouží pouze k tomu, aby praví zednáři z nich poznali ony muže, které mohou bez bázně zasvětit do svého spiknutí. Tyto lóže, jež by mohly být nazvány přípravnými, měly skutečně užitečný účel: věnovaly se dobročinnosti, navazovaly bratrské, nekonečně cenné styky mezi různými národy, – a proto vidíme nejušlechtilejší lidi je horlivě vyhledávat. Praví templáři či jakobíni nedrží lóže; jejich shromáždění se nazývají kapitolami. Jsou čtyři kapitoly, každá v jednom místě určeném Jakubem Molayem26 a každá se skládá z dvaceti sedmi členů. Jejich heslem je Jakin, Booz, Mac-Benac, Adonai 1314, v čemž začáteční písmena značí tuto větu: Jacobus Burgundus Molay beat anno 1413.“27 Cadet de Gassicourt k těmto podrobnostem připojuje další výklady jejich hesel a smluvených znamení, jejich filosofických nauk a emblémů. Jsem nucen odkázat čtenáře na jeho zmíněné dílo; nemohu sem přepsat vše – a přece to vše má svou důležitost. Jsou podivné shody, jež bezděky nutí k přemýšlení. Tak dědicové Jakuba Molaye, či Jacquese, nástupci a pokračovatelé oněch banditů, jež středověk nazýval »les Jacques«, když za své sídlo přijali vlastní dům Jeana-Jacquesa (hlavního filosofa revoluce), přeměnili se konečně v jakobíny, usídlíte se v domě jakobínů, odkud vysílali pod jménem jakobinismu do světa své paličské nauky. Těm, kteří při čtení takových shod (uvedených již Eliphasem), se útrpně usmívají, jak možno dát najevo, že je cosi podivného a významného ve volbě místnosti, určené jakobíny za byt ubohého, svrženého krále? Neboť Národní shromáždění vzhledem k nutným opravám Tuillerií určilo dne 10. srpna za Ludvíkovo sídlo vlastně Luxembourg. Avšak Jakobíni nemohli strpět, aby nalezl dědic Filipa IV. Sličného útulek přiměřený jeho postavení: vždyť v Luxembourgu by byl zajatý král podržel jakousi zdánlivou svobodu, ba, dokonce možná i Shromáždění by bylo bývalo v pokušení, aby mu dalo zpět jakousi zdánlivou moc... Jejich pomstě bylo zapotřebí vězení. A jaké vězení? Le Temple! Ironie neúprosného osudu! Jakub Molay a jeho věrní byli vrženi do Bastilly hanebným rozkazem francouzského krále, v době, kdy francouzský král byl silnější! – Do Bastilly, tehdy ještě jen prosté městské brány se dvěma věžemi28... A po čtyřech a půl století trpělivých, skrytých příprav je francouzský král sám poražen, zneuctěn, ponížen, zničen... a dědicové Jakuba Molaye, v tu chvíli všemocní, jej odkazují do vlhkého stínu své bývalé velké věže; neblahého místa, kdysi kasárna i klášter zároveň, nyní pouhé vězení: „Et nunc, Reges, intelligite; erudimini, qui judicatis terram“! A teď, králové, pochopte; poučte se, vy kteří soudíte zemi! Když byla monarchie zneuctěna, zardoušena a zničena, obrátili se jakobíni proti katolicismu; Chaumette, Anacharsis Clootz, zahájili již předchozího roku pronásledování a pod Robespierrem toto dosáhlo vrcholového stupně. Zášť novotemplářů nebyla nasycena tím, že byl Filip IV. Sličný ztrestán v osobě Ludvíka XVI.; potřebovali, aby i ubohý Pius VII. splatil hrozný dluh Klementa V. ... Strojená shoda! Zvláštní sběh zcela nahodilých, nepřipravovaných událostí! Vždyť je snadné po události nalézt pouto příčinnosti mezi případy, jež nemají jiné spojení, kromě jakési malé obdoby! Nezapíráme si, že většina našich čtenářů bude takto soudit, přes značnou řadu velmi podivných příznaků, jež jsme si umínili seskupit v pevný celek. Jestliže však otevřeme knihu vytištěnou před velikými revolučními katastrofami a ukážeme v ní na dvojí plán této revoluce (protiburbonské a protiklerikální), plán usnesený dávno před tím v lóži zednářstva, prohlašujícího se za templářské, co pak řeknou ti, kteří naše náhledy vyhlašují za chimérické a paradoxní? Každý ví o procesu Cagliostrově, jenž byl odsouzen inkvizicí k smrti. Tento trest papež změnil v doživotní vězení. Dotažme se knihy »La Vie de Joseph Balsamo, comte de Cagliostro, extraite de la Pocédure instruite contre lui à Rome, en 1790, traduite d’aprés l’original italien imprimé à la chambre apostolique« (Paris 1791, in 8°, portrait). Život hraběte Cagliostra, vyňatý z procesu vedeného proti němu v Římě r. 1490... Stránky 129-132 nám dávají podrobné Cagliostrovy výpovědi před soudem, týkající se jeho zasvěcení v tajemství illuminismu. Děj se odbývá ve venkovském domku, tři míle od Frankfurtu nad Mohanem v roce 1780. Uvedeme zde toto doznání doslovně: „– – – Sestoupili jsme po čtrnácti či patnácti stupních do podzemí a vešli jsme do okrouhlé světnice, kde uprostřed byl stůl. Otevřeli jej, a pod ním byla železná skříň, z níž víko opět odklopili, načež jsem spatřil množství listin. Ony dvě osoby29 vzaly jistý rukopis upravený na způsob misálu, na počátku něhož bylo napsáno: »My, templářští velmistři, atd.« Za těmi slovy byla přísežní formule, utvořená nejhroznějšími výrazy, na něž se již nepamatuji, jež však obsahovaly závazek zničit všechny despotické panovníky. Formule byla psána krví a měla jedenáct podpisů vedle mé šifry, jež byla první; vše bylo psáno krví. Nemohu si vzpomenout na jména v podpisech, vyjímaje jména N., N., N. atd. Ty podpisy náležely dvanácti velmistrům illuministů; vpravdě však moje šifra nebyla psána mnou a já nevím, jak se tam dostala. Z toho, co mi řekli z obsahu knihy, jež byla psána francouzsky, a z toho mála, jež jsem přečetl, jsem jasně viděl, že ona sekta se usnesla svést prvé rány na Francii; že po pádu této monarchie mělo dojít na Itálii, zvláště však na Řím; že Ximenes, o němž již byla řeč, byl jedním z hlavních náčelníků, že zápletky již byly v plném proudu, a že společnost má velké obnosy peněz uložené v amsterodamských, rotterdamských, londýnských, ženevských a benátských bankách30...“ Trvat na důležitosti tohoto doznání by znamenalo urážku čtenářova důvtipu. Tedy po zničení trůnu se obrátili proti oltáři: kostely byly zavřeny a zpustošeny, kněží donuceni ke zrušení přísah, na hlavním oltáři v Notre-Dame trůnila bohyně rozumu živě znázorněna prostitutkou, kněžské statky byly dány pod sekvestora, či přetvořeny... A všechny tyto věci, a ještě jiné, byly pouze prvním výbuchem jakobínského záští; – a když Buonaparte urazil o šestnáct let později majestát papeže vězněného ve Fontainebleau, a vztekem zbledlý jako křída zašel tak daleko, že svou ocelovou ostruhou roztrhl papežovo bílé roucho odshora až dolů, tu se stal tento nepřítel všech sekt nevědomky dodatečným vykonavatelem templářské pomsty. A co dalších přirovnání by se dalo ještě činit, kdyby to dovolil rámec našeho díla! Vyberme z Eliphase Léviho, jenž je umí tak dobře vyprávět, ještě jednu z těchto tak strašlivě výmluvných anekdot Francouzské revoluce! „Král byl vězněn v Templu a výkvět francouzského kněžstva buď ve vyhnanství či v Abbayi. Na Pont-Neuf hřměla děla a hrozebné listy prohlašovaly, že vlast je v nebezpečí. Tu neznámí lidé uspořádali krveprolití. Jakási ohyzdná osobnost, obrovská, s dlouhým vousem, byla všude, kde šlo o vraždění kněží. – Hleď, říkal jim s divokým smíchem, to máš za Albigenské a za Valdenské! To za templáře! To za sv. Bartoloměje! To za cévennské vyvržence!... A sekal zuřivě, neúnavně šavlí, dýkou, bil kyjem. Zbraně se lámaly a znovu objevovaly v jeho rukou; byl zbrocen krví od hlavy až k patě, jeho vous byl slepen, a on přísahal s hrozným rouháním, že jej bude omývat krví. Právě on to byl, kdo navrhl přípitek lidu andělské slečně de Sombreuil... Po smrti Ludvíka XVI., v okamžiku, kdy král skonal katovou sekerou, tento vousatý muž – Věčný Žid pomsty a vraždy – vylezl na popraviště před očima ustrašeného davu, nabral královskou krev do obou rukou a postříkav jí hlavy shromážděného lidu, zvolal hrozným hlasem: »Lide francouzský, křtím tě ve jménu Jakuba a svobody!«.“31 Jiný příklad z knihy učeného Eliphase nás uvádí k osobnosti a procesu zasvěcence Jakuba Cazotta, jehož podivný příběh jsme zvolili k zakončení této kapitoly. Víme, za jakých podmínek kabalista Pasqualis-Martinez nabídl zasvěcení pisateli knihy: »Diable amoureux«; je to tajuplný příběh, k němuž budeme nuceni se vrátit jindy. – Ať je tomu jakkoli, abbé Constant, když příběh načrtl, dodává k tomu následující úvahy: „Zasvěcení Cazotta z něho učinilo oddaného stoupence pořádku a nebezpečného nepřítele anarchistů: a skutečně jsme viděli, že se jedná o horu, na kterou musí vystoupit ten, kdo se chce obnovit (podle Cagliostrových symbolů): avšak ta hora je buď bílá, světlo, jako Thabor, nebo krvavě červená jako Sinaj a Kalvárie. Jsou dvě barevné stupnice, praví Zohar: bílá, jež je syntézou souladu a mravního života, a červená, která je syntézou války a hmotného života: barva světla a barva krve. Jakobíni chtěli vztyčit prapor krve a jejich oltář se již zdvihal na krvavé hoře. Cazotte vstoupil do řad obhájců bílého praporu a jeho mystické tabernakulum se nalézalo na světlé hoře! Krvavá hora na okamžik zvítězila a Cazotte byl odsouzen... On ostatně prorokoval svou vlastní smrt, protože jeho svědomí jej vázalo k zápasu s anarchií až do posledního dechu.32 Byl tedy poslušen vnitřního hlasu a jako takový znovu zatčen,33 jsa pohnán před revoluční tribunál: byl již předem odsouzen. Předseda jej při přečtení rozsudku oslovil podivným způsobem, plným úcty a politování: vyzýval jej, aby až do konce byl hodným sám sebe a zemřel zmužile, jako dosud žil.“34 Toto místo z Eliphase podráždilo živě moji zvědavost, takže jsem se rozhodl pátrat po bližších údajích posledních chvil Cazotta. Náhodou se mi dostala do ruky brožura, snad málo hledaná a málo čtená, jež však byla pro nás vítaným objevem. Je to obšírné popsání procesu s Cazottem, uveřejněné za Direktoria, snad dle nařízení, s názvem: »Correspondance mystique de Jacques Cazotte, avec Laporte et Pouteau, intendant et secrétaire de la Liste civile, pendant les années 1790–1792... suivie de sort interrogatoire et de son jugement.«35 (Mystická korespondence Jakuba Cazotta s Laportem a Pouteauem, intendantem a sekretářem Civilních listů, v létech 1790–91–92, a jeho výslech a odsouzení.) Název je trochu klamný, aspoň tvarem. Neboť nehledě k osmi stranám poznámek a jedné straně doslovu, to je, jak jsme řekli, přesné vypsání procesu ze dne 24. září 1792. Tribunál odsuzuje Cazotta k trestu smrti pro zločiny velezrady a spiknutí proti státním autoritám. Jenže skoro celý výslech je čtení listů, které Cazotte psal Laporteovi a hlavně Pouteauovi, aby jejich přičiněním byly dány králi k nahlédnutí. Čas od času jsou úryvky výslechu vloženy mezi čtení dopisů: dotazují se obviněného s ohledy a šetrností, on pak odpovídá klidně, mírně a přesně: Otázka: „Jste snad unaven? Tribunál je ochoten dát vám čas, který snad potřebujete k jídlu, občerstvení či odpočinku.“ Odpověď: „Jsem velmi vděčný za pozornost Tribunálu. Avšak horečka, jež mne má právě v moci, mne podporuje, abych vydržel debatu. Ostatně, čím dříve bude můj proces skončen, tím dříve ho budu zbaven, rovněž jako páni soudcové a přísedící.“ Když obviněný odepře odpovědět, pokračuje předseda dále, aniž naléhá. Ani slůvko výtky nebo pokárání. Jaký zdvořilý proces. Abychom probudili čtenáře, jistě okouzleného tímto zdvořilým hovorem, kde cítíme vzájemnou úctu tryskat pod každým slovem, stačí uvést mu na paměť hroznou větu, uvedenou před chvílí: Cazotte byl odsouzen předem! Proto uprostřed rozpoutaných politických vášní, ve varu velikých záští, tato zjevná mírnost soudců dojímá spíše trapně, tato dvornost se nám zdá být strojená; krátce, abychom užili lidového výrazu, mráz nám při tom přebíhá po zádech. Odsouzen předem! hrozné slovo, ... a přece pravdivé. Tak pravdivé, že Tribunál bez uvážení odmítá protest obhájce Juliena pro nepříslušnost soudu; a přece, byla-li kdy soudcům právem nepříslušnost vytýkána, bylo to zajisté onoho dne. Obviněný zakládal svůj protest na tom, že byv dne 2. září souzen svrchovaným lidem a obecními úředníky v jejich úředních šerpách a byv propuštěn na svobodu, nemůže být nyní, bez dotčení svrchovanosti lidu, znovu souzen pro tytéž zločiny, pro něž byl poprvé souzen a osvobozen. (Str. 919.) Non bis in idem. – Zásada dobře známá, všude uznávána, vládnoucí ve všech zákonodárstvích. – – – Co tedy učinil Tribunál? „Tribunál, aniž se pozastavil, či bral ohled na Cazottův protest, rozhodl, aby se přes to přešlo.“ (Str. 17.) Ke svému rozkazu ovšem dodává, že „opis toho protestu a vyřízení tohoto nynějšího soudu budou předloženy ministru spravedlnosti, aby je sdělil Národnímu konventu, uzná-li to za správné!“ (17) Avšak, protože rozsudek vydaný ve dne, byl proveden hned večer k sedmé hodině, byl zmíněný dodatek opravdu mnoho platný. Jaká barbarská ironie! Ostatně je třeba doznat, že Cazottova korespondence byla, vzhledem k okolnostem, tak kompromitující, jak jen bylo možné. * * * Jako Saint-Martin, žák téhož Martineza a posmrtný žák Jakoba Böhma; jako Dutoit-Mambrini, ženevský theosof, jenž r. 1793 pod pseudonymem Keleph-bon-Nathan uveřejnil dílo36 přes několik omylů obdivuhodné; jako Fabre d’Olivet, jehož zasvěcení spadá do oné doby: jako ještě mnoho jiných byl Cazotte připojen k nejdávnějším tradicím; přináležel k ortodoxnímu zasvěcení, jak bylo výše uvedeno. Avšak, jsa méně opatrný než Dutoit a Saint-Martin, náležel k těm, kdo pracovali činně na všech třech úrovních: astrální, mravní i rozumové, proti revoluci. A jakožto adept, byl jednou z prvních obětí jakobínského či novotemplářského plamene. Je třeba pohlédnout, jak Cazotovi soudcové jej chtějí přivést k tomu, aby mluvil o svém zasvěcení. Slyšme úskočnou otázku, jakou mu dávají: „Která je to sekta, do níž jste vstoupil? Jsou to illuministé?“ Odpověď: – „Všecky sekty jsou osvícené (»illuminované«), avšak ta, o níž mluvím ve svém dopise, je sekta Martinistů. Byl jsem k nim vázán po tři léta; z různých důvodů jsem byl nucen vystoupit; nicméně jsem navždy zůstal jejich přívržencem.“ (Str.45.) Cazotte zde odpovídá s malou duchapřítomností. On sám vycítil v okamžiku, kdy měl nastat ohromný zápas mezi oběma nepřátelskými iniciacemi, jak to bude nebezpečné utkání: vše nasvědčuje tomu, že se mu chtěl zprvu vyhnout: – Pohleďme do dopisu zařazeného pod značkou N. ze dne 4. dubna 1792. »Ostří se obracejí proti ostřím, drahý příteli; mějte ještě chvíli strpení – – – – Vy nejste zasvěcencem? Blahopřejte si k tomu! Vzpomeňte si na větu: Et scientia eorum perdet eos. (A jejich vědění je zničí!) Jestliže nejsem mimo nebezpečí ani já sám, kterého milost boží vyvedla z léčky, posuďte nebezpečí těch, kdo zůstali.37 Již dávno vychvalují jistotu pevné půdy, po které chodí stáda. Znalost věcí okultních je bouřným mořem, jehož břehů nelze dohlédnout. A přece se rozmyslil jinak. – Hrozný zápas je tak nevyhnutelný, že se do něho vrhá. Vyciťuje tak dobře, že jde všem o život či smrt, že on, výborný muž, pravověrný theosof, ušlechtilý stařec, když byl volal cizinu do Francie, aby vrátila králi absolutní moc, volá dále: „král se má varovat jedné ze svých náklonností, totiž dobrotivosti... Nechť se střeží zarazit meč a nechť vzpomene na tresty, jaké musili podstoupit izraelští náčelníci, když ušetřili oběti naznačené Hospodinem. Člověk neví, co činí, když chce ušetřit tuto krev; jeho útrpnost se zvrhne v ukrutnost... Největším štěstím, jakého může dojít zločinec, je být popraven již na zemi, neboť člověk nesplácí dvakrát a je hrozné padnout jako nepotrestaný viník do rukou či spravedlnosti Boha živého.“ (Str.64–65.) Ach! Kolik poučení je možno vybrat z této knihy! Kolik poučných podrobností o lidech a skrytých příčinách Velké revoluce... Bohužel se musíme omezit. Tato kapitola, beztoho již nadbytečně protažená, přestoupila svůj obor. Přistupme tedy k rozuzlení; poslyšme zakončení obžaloby, vznesené Réalem, veřejným žalobcem:38 „A vy,“ pravil k obviněnému, „proč vás mám shledat vinným, po sedmdesáti a dvou ctnostných letech? Proč bylo třeba, abyste v oněch dvou následujících létech promýšlel záměry tím trestuhodnější, že směřovaly ke znovuzřízení despotismu a tyranie? Proč bylo třeba, abyste se spiknul proti svobodě své vlasti? Nestačí být dobrým synem, dobrým chotěm a dobrým otcem; především je třeba být dobrým občanem...“ – A dále: „On se nemůže vymluvit na chybu z nevědomosti, on, filosof a zasvěcenec; on, který si v ledu staroby zachoval celý oheň vroucí a osvícené mladosti...“ (Str. 173–174.) Nato po obhajovací řeči Julienna president revolučního Tribunálu, Lavau, podporován občany Dubailem, Jaillantem a Naulinem, soudci, přečetl rozsudek smrti, načež oslovil odsouzeného takto: „Křehká hříčko staroby, nešťastná oběti předsudků života stráveného v otroctví. Ty, jehož srdce nebylo dost veliké, aby pocítilo cenu svaté svobody, který však jsi dokázal jistotou svých odpovědí, že dovedeš obětovat i svůj život na podporu svého přesvědčení, – vyslyš poslední slova svých soudců! Kéž vnesou do tvé duše drahocenný balzám útěchy! Kéž tato slova, přinášejíce tebe k politování osudu těch, kdo tě právě odsoudili, vnuknou tobě onen stoicismus, který musí ovládat tvoje poslední okamžiky, jakož i nechť naplní tebe úctou k zákonu, jakou my sami jsme proniknuti! ... Tobě rovní tě slyšeli, tobě rovní tě odsoudili! Avšak aspoň byl jejich soud čistý, jako jejich svědomí, a žádný osobní zájem nepřišel kalit jejich rozhodnost rozervaností lítostných vzpomínek. Jen seber odvahu, seber síly, a beze strachu pohleď smrti do tváře; vzpomeň, že, tě nemůže překvapit: neboť to není okamžik, který by udeřil muže jako tebe! Avšak dříve, než se rozloučíš se životem, dříve než zaplatíš cenu za svá spiknutí, pohleď na velkolepý zjev Francie, do níž jsi se nebál volat nepřítele ... co pravím ... námezdného otroka! Viz, jak se tvá bývalá vlast opírá útoku hanebných utlačovatelů, s takovým množstvím udatnosti, kolik jsi jí připisoval zbabělosti. Kdyby byl zákon mohl předvídat, že mu bude zakročit proti viníkovi, jakým jsi ty, pak s ohledem na tvé stáří by ti nebyl uložil jiný trest. Avšak upokoj se; jestliže je zákon přísný, když pronásleduje, vypadává mu meč z ruky, když vynesl rozsudek. Naříká i nad ztrátou těch, kteří jej chtěli zničit. Tak činí pro každého obviněného, zvláště pak činí tak pro tebe! Viz, jak jeho slzy padají na tvou bílou hlavu, kterou měl v úctě až do okamžiku tvého odsouzení; nechť tento zjev vnese lítost do tvé duše; nechť přivede tebe, nešťastný starče, k tomu, abys ve chvílí, jež tě ještě dělí od smrti, smazal nadobro stopy svých spiknutí opravdu cítěnou lítostí!39 A ještě slovo! Tys byl mužem, křesťanem, filosofem, zasvěcencem; znej umřít jako muž, znej umřít jako křesťan; to je vše, co ještě od tebe může vlast očekávat!“ Pisatel brožury pokračuje: „Tato řeč, jež údivem naplnila část posluchačstva, neměla pražádné působivosti na Cazotta.“ Při slovech: „jdi, seber svou odvahu, seber své síly, pohleď bez bázně smrti do tváře, vzpomeň, že tě nemůže překvapit, neboť to není okamžik, který by udeřil muže jako tebe atd.!“ pozvedl ruce a zavrtěl hlavou, s očima pozdviženýma k nebi a s tváří vyjasněnou a rozhodnou. Odveden do žalářní kobky, pravil těm, kdo ho obklopovali, že lituje pouze své dcery... Provedení rozsudku se stalo na Place du Carrousel k sedmé hodině večer: odsouzený projevil po cestě i na popravišti obdivuhodnou duchapřítomnost i chladnokrevnost. (Str. 178–185.) Nevím, jaký dojem si čtenář odnáší z tohoto procesu a z tohoto rozsudku, avšak zaručuji se mu, že byl přítomen slavnostnímu, hroznému dramatu; jistě vycítil, že tu jde o něco více než o pouhé trestní řízení proti zločinci. Bál bych se však, že bych porušil čtenářovo vzrušení, kdybych do něho mísil vlastní dojem. Zakončím nyní několika ušlechtilými slovy Eliphase Léviho: „Revoluce, i před Tribunálem, byla občanskou válkou a bratři se pozdravovali, nežli se vydali na smrt. Neboť na obou stranách bylo poctivé, a následkem toho i úctyhodné přesvědčení. Ten, kdo zemře pro něco, co má za pravdu, je hrdinou, i když se mýlí; a anarchisté z krvavé hory neměli smělost pouze při posílání jiných na popraviště: oni sami na ně vstupovali, aniž by zbledli. – Nechť Bůh a budoucnost jsou jim soudci!“ Poznámka k procesu s Cazottem: Přeplněnost této kapitoly nedovoluje, abychom otiskli v plném rozsahu nejudivující předpověď, kterou kdy lidská ústa vyslovila. Ostatně si je může každý přečíst v posmrtných dílech La Harpových, jenž byl jejím očitým svědkem a zachoval nám ji do nejmenších podrobností. Podáme stručný souhrn jeho vypravování. Bylo to při hostině u vévody de Nivernais počátkem roku 1788. Společnost skvělá počtem i vynikajícími účastníky sestávala z velkých pánů a dam, dvořanů a úředních pohlavárů, členů vědy a z básníků. Popíračná a svobodnická Voltairova a Diderotova filosofie byla tehdy přísnou společenskou povinností, i pro dámy. Dobírali si tudíž kněžstvo a pak vyprávěli kluzké anekdoty, promísené dithyrambickými přípitky na počest budoucí revoluce, která odstraní upejpavost, na revoluci, kterou všichni volali celou duší... Cazotte snášel tyto chvalořeči netrpělivě. Náhle vstal, bledý a se zrakem zaníceným věšteckým ohněm: před všemi těmito stolovníky, horečně vzrušenými očekávanou budoucností, roztrhl náhle závoj budoucnosti. „Ach! Utěšte se, pánové, neboť vy všichni ji uzříte, tuto vznešenou Revoluci, která vás všechny pobije, a to v samém jménu bratrství a rozumu! – Vy, pane de Condorcet, vy zemřete jako její psanec, zemřete ve vězení jedem, jejž vás blaženost oné doby přiměje nosit vždy při sobě! Vy, pane de Champfort, rovněž prohlášen za psance, zemřete dvaceti dvěma ranami břitvou. – Vy, pane de Vicq d’Azyr, zemřete podobně, vy, pane Bailly, zemřete na popravišti, a vy rovněž, pane Roucheré.“ Teď cituji doslovně: „Ach! To je jistě sázka!“ voláno ze všech stran. „Jistě se zapřisáhl, že nás všechny vyhladí!“ „Nikoli, nejsem to já, kdo se zapřisáhl!“ (Tedy kdosi se zapřisáhl ke všem těmto rozsudkům? Ale kdo? – Jakobíni. Novotempláři, to je až příliš jasné! Leč vraťme se k příběhu.) „Naštěstí mně nepřipisuje žádnou úlohu při těchto divech,“ řekl La Harpe. „Budete při tom, pane de La Harpe, a to k divu přinejmenším stejně velikému, budete křesťanem!“ „Ach! jestliže naše hlavy mají padnout až v takový čas, pak jsme všichni nesmrtelní!“ voláno ze všech stran. „Jsme to ale šťastné, my ženy,“ řekla vévodkyně z Grammontu, „že se s námi v revolucích nepočítá. Nebo aspoň že se nemstí na našem pohlaví!“ „Vaše pohlaví vás tentokrát neochrání. Ano, paní vévodkyně, i Vy vystoupíte na popraviště. Kat vás tam přiveze na své káře.“ „Ach! Což mi neponecháte ani můj kočár – černě ověšený?“ „Nikoli – a větší dámy nežli vy se bez něho obejdou...“ „Oh, snad ne dokonce i princezny z královské krve?“ „Ještě vyšší dámy!“ Madamme de Grammont teď uznala za dobré prolomit kouzlo, zvolajíc: „Uvidíte, že mi nedopřeje ani zpovědníka.“ „Nebudete ho mít, neboť posledním, jemuž bude z milosti dopřán, bude. ...“ „Mluvte přece!“ „Král Francie!“ Kdekdo povstal; shledávali, že šprým počíná přesahovat míru a hlavně, že se prodlužuje přes hranice vkusu. Pán domu přikvapil ke Cazottovi a vzrušeným hlasem jej žádal, aby zanechal této chmurné frašky. Leč Cazotte trvá na tom, co řekl. Dokládá dokonce, že neuplyne ani šest let, než budou tyto věci dokonány. A protože se chystal odejít, Madame de Grammont, toužíc rozptýlit náladu, se ho otázala: „Pane proroku, pověděl jste nám náš osud, ale jak je to s vaším osudem?“ „Četla jste, vévodkyně, o obležení Jeruzaléma, o Josefovi?... Jakýs muž obcházel za obležení po sedm dní městské zdi, volaje chmurným hlasem: »Běda! Běda Jeruzalému, běda mně samému!« Sedmého dne jej zasáhl ohromný kámen, vržený nepřátelskými stroji, a rozdrtil jej na kusy.“ Aniž by se vyjádřil jasněji, Cazotte se poklonil a odešel.